V prvním díle mého alpského putování mě cesta zavedla do Rakouska. Projel jsem Salzkammergut — oblast jezer v okolí Salzburgu, Grossglocknerský a Brennerský průsmyk, nádherné údolí řeky Inn, Ötztalské údolí a svoje vyprávění jsem zakončil přejezdem rakousko-italských hranic v průsmyku Timmelsjoch. V dnešním díle se zaměřím na italskou část mojí cesty a první vážné problémy, které mě po cestě potkaly.
Den čtvrtý — Timmelsjoch
Po přejezdu rakousko-italských hranic následovalo vystřízlivění. Skončilo rozmazlování perfektními rakouskými silnicemi a následovala tvrdá realita. Byl jsem donucen sjet asi deset kilometrů úzké hrbolaté silnice, kde i protijedoucí auto znamenalo problém. Několikrát jsem musel téměř zastavit. O situace, kdy se mě vedle projíždějící auto skoro dotýkalo zrcátkem, zatímco já jsem balancoval na hraně silnice, nebyla nouze. Žádná svodidla. Jenom tenký provázek, asi aby se neřeklo, a hluboká propast. Po tom, co jsem sjel ten zabijácký kopec, jsem zastavil, abych to rozdýchal a ještě jednou se pokochal výhledem na Timmelsjoch.
Pokračoval jsem dál směrem do italského Merana. V úseku od městečka San Leonardo in Passiria do Merana na mě čekalo dvacet kilometrů dlouhé překvapení — krásná silnice plná zatáček procházející údolím řeky Passirio. Byl tady sice už trochu větší provoz, ale silnice byla dost široká na předjíždění. Po stresujícím sjezdu z Timmelsjochu to bylo hezké zpestření dne. Z Merana jsem pokračoval směrem ke švýcarským hranicím do městečka Prato allo Stelvio — mojí zastávky před perlou italských průsmyků — Stelviem.
Den pátý — Stelvio
Ráno jsem rychle sbalil všechny věci a celý natěšený jsem vyrazil na Stelvio. Za průjezd Stelviem se nic neplatí, což znamená tři věci — žádná mýtná brána, žádná nálepka na kufr a bohužel i trochu větší provoz. Začátek průsmyku vede lesem po silnici šířkou i kvalitou podobné té, po které jsem sjížděl Timmelsjoch. Projel jsem prvních pár serpentin a provoz už začínal docela houstnout. Pokoušel jsem se všechny plechovkáře předjíždět, ale bylo to marné. Štrúdl se táhnul až k vrcholu průsmyku. Po cestě jezdily i autobusy a náklaďáky. Dokonce jsem kvůli nim musel několikrát úplně zastavit, protože blokovali každou větší zatáčku. „Kde je ta úžasná silnice, o které tak básnil Clarkson v Top Gearu?“ říkal jsem si.
Před vrcholem průsmyku jsem zastavil, abych si odpočinul od toho otravného popojíždění a taky abych se trochu pokochal výhledem a udělal pár fotek. Ten výhled stál opravdu za to. Vyjel jsem posledních pár zatáček k vrcholu a najednou bylo všechno jinak! Silnice se rozšířila, povrch se zlepšil a plechovkáři se asi propadli do země, protože si jinak neumím vysvětlit tu prázdnou silnici. Tohle bylo to Stelvio, o kterém mluvil Clarkson! Celou cestu až do Bormia jsem si připadal jak děcko o Vánocích.
Z Bormia jsem pokračoval už po dálnici směrem na Tirano a k jezeru Lecco. Zakotvil jsem u sousedního menšího jezera poblíž městečka Erba, což, jak se později ukázalo, nebyl úplně nejlepší nápad. V Erbě chcípnul pes, zřejmě nudou, protože jenom hledání hospody, ve které by kromě sledování fotbalu byli ochotní nabídnout i jídlo, znamenalo několikakilometrovou procházku.
Den šestý — přesun do Francie
Šestý den mě čekal docela dlouhý a zdánlivě nudný přesun z italského zapadákova do Francie k Ženevskému jezeru. Stavil jsem se ještě natankovat a vyrazil jsem směrem k tunelu pod Mont Blancem.
Peklo v tunelu
Venku bylo čtyřicet stupňů ve stínu a mezi mnou a mýtnou bránou byla několik stovek metrů dlouhá fronta. Stálo se ve dvou pruzích těsně vedle sebe, takže ani nebylo kudy předbíhat. Půl hodiny jsem se pomalu pekl v motorkářských hadrech, já i motorka jsme se bořili do asfaltu a klimatizace okolních plechovek na nás statečně foukaly horký vzduch. Když jsme se konečně dostali k mýtné bráně, tak jsem si z toho horka ani nevšimnul, že mě ten zmetek v mýtnici pěkně natáhnul. Místo 29 Euro za motorku mně naúčtoval 44 Euro za plechovku!
Problém s motorkou
Zvedla se závora a mohl jsem se jet po tom utrpení zchladit do tunelu. Vzal jsem za plyn, pouštím spojku, ale motorka jenom zaškytala a chcípla. „Asi jsem jenom rychle pustil spojku,“ napadlo mě. Nastartoval jsem, pokusil jsem se rozjet, ale motorka neujela ani dva metry a znovu chcípla. „Asi už má toho horka taky dost,“ myslel jsem si. Potupně jsem teda odtlačil motorku ke kraji, nechal projet plechovkáře a dál jsem se smažil v tom vedru, dokud motorka aspoň trochu nezchládla.
Znovu jsem nastartoval. Se spojkou jsem se tentokrát hrál jak žák autoškoly a hurá! Povedlo se! Vjel jsem do tunelu. Dostal jsem se zhruba do poloviny a motorka zase chcípla! Rychle jsem vymáčknul spojku, abych neztratil rychlost, a přemýšlel jsem, co dál. V tunelu byl jenom jeden pruh v každém směru a kdybych zastavil, tak by kvůli mně zastavili i celý tunel. Raději jsem ani nepřemýšlel nad případnou pokutou. Zkusil jsem s vymáčklou spojkou zatočit startérem a motor naštěstí chytnul. V průběhu těch zbylých šesti kilometrů jsem musel za jízdy startovat ještě několikrát… „Konečně! Teď už můžu někde zastavit a zjistit, co je s motorkou!“ zajásal jsem, když jsem uviděl světlo na konci tunelu.
Závěr
Průjezdem tunelu a překročením italsko-francouzských hranic končí tento díl mého vyprávění. Pokud vás zajímá, jak to se mnou a hlavně s motorkou dopadlo, počkejte si na příští a zároveň i poslední část mého alpského dobrodružství.
